JID 20-11: Festivalové noviny #4
Recenze: kČaLmOeVnĚnKý (DS NUM, Jihlava)
Dočkali jsme se silného divadelního zážitku. Divadlem zněl bouřlivý potlesk, diváci vzdali hercům úctu ve stoje. I když zmizely Jarinovy choutky k obnažování, bylo narváno – DS NUM přišel s úplně novým stylem hraní, než bylo očekáváno.
Vše začíná (a později také končí) rámcovým příběhem o sochaři L. Smithovi, o kterém se dozvídáme zprostředkovaně od příbuzných, kteří čtou jeho příběh z hromady papírů – vzpomínek na svého předka. Je to jediná část, kdy herce slyšíme mluvit. Další děj je nám zprostředkován zprvu němou groteskou, později přecházející ve vážnější téma. Ocitáme se v příběhu sochy, kterou sochař před svou smrtí nestihl dokončit, a tak ze sousoší milenců spatřila světlo světa jen jeho mužská část – socha milencova. Ta stojí v domě, ve kterém si prozatím idylicky žije otec se svou krásnou dcerou. Na scéně se ocitá muž v obleku, s kloboukem a doutníkem. Jeviště se mění a my se dostáváme do jeho běžného života, který je zprostředkován perfektní němou groteskou, a vidíme, že je to boss, který lidi kolem sebe uhání, dokud neudělají přesně to, co on chce. Tento bohatý muž si vyvolí za svou ženu dceru právě z domu, kde stojí nedokončená socha. Je bohatý, proto otec dívky souhlasí. Když se ale jednoho dne dcera postaví k soše v poloze, v jaké měla stát původně nedokončená socha milenčina, socha je kompletní a milenec ožije. S dcerou svého majitele tráví krásné chvíle, ale ona se bohužel musí vdávat za jiného. Ten sochu nakonec zničí a svou nastávající tak nenávratně zarmoutí. I když pak otec nechá sochu spravit, už nikdy neožije…
Dlouho se mi nestalo, že bych tak dlouho seděla nad prázdným papírem a nevěděla, jak vyjádřit všechny pocity, které ve mně (a se mnou ve velké většině diváků) hra vyvolala. Dalo se snadno zapomenout, že sedíte na soutěžním představení a ne v hledišti sledujíc herce profesionálního divadla. Smekám nad výběrem hudby. Vždy přesně seděla k tomu, co herci chtěli vyjádřit, mimo to pohyby a gesta herců byly s hudbou detailně secvičeny. Každá část měla své hudební téma a tato témata se plynule proměňovala spolu s dějem. Klavírní téma „lásky kamenného člověka a dcery jeho majitele“ spojené s hereckým provedením mě dojaly k slzám. Až „kmotrovské“ hudební téma v pasážích s nastávajícím dcery bylo přesné a groteska nám před očima plynula tak automaticky, až se zdálo, jako bychom sledovali předtočený němý film. Práce s mimikou a gesty všech čtyř herců byla rovnocenná, ale přece jen musím zmínit „sochu“ Tomáše Hrona. To, že je socha zamilována do dcery svého majitele, bylo totiž jasně rozpoznatelné, ještě když se nehýbal – jen podle očí! A to je pro mě divadlo. Jedna z věcí, která do jinak sladěných detailů neseděla, však byl výkřik Jarina Plvana během grotesky, pokazil dokonalost němého filmu – diváci mu i tak viseli očima na rtech, takže kdyby pusu jenom otevřel, stačilo by to. Zvláštní také bylo, že všechny drobné kulisy (od hrníčků na kávu, skleniček na víno, přes zbraň až po saxofon a další nástroje) byly znázorněny nepřímo rukama herců, ale noviny jako jediné byly opravdové – stálo by za to taktéž jen znázornit, jak otec čte.
Dynamická hudba, dotažená gesta, humor i romantika. Zajímavý je zcela jistě nápad vyjádřit otcovy myšlenky nahrávkou hlasu člověka v opravdu „otcovském“ věku. Provést diváka dějem beze slov je opravdu nelehká záležitost, které se NUM zhostil s přehledem. Každý jednotlivý gag v grotesce lidi v sále rozesmál a když se dívka schovala kamennému muži a on smutně seděl, protože ji nemohl najít, nejedna hlava v sále byla soucitně skloněna bokem. I mé pocity shrnuje věta, kterou jsem zaslechla cestou ze sálu: „Já chci taky umět takhle hrát…“
ReniK
Rozbor: kČaLmOeVnĚnKý (DS NUM)
Poslední včerejší rozbor započal Petr Christov zrekapitulováním toho, co jsme vlastně viděli. Rozebráním celého příběhu poukázal na to, že způsobem, jakým ho herci vypravovali, diváka zmátli. A u tohoto hlavního problému se porotci drželi po celou dobu rozboru. Je zbytečné psát, který porotce co řekl, protože všichni se shodli na jednom – herci jsou rozhodně pohybově i herecky nadaní, ale problém nastává tehdy, když nám zpočátku děj popíší slovy, takže vše dokonale chápeme, a pak pokračují vysvětlovat pohybem. Najednou si divák není jist, zda vše správně chápe. Jestli ta dívka teď hraje dceru, nebo matku, v jakém roce se teď nacházíme, jsme teď v minulosti nebo zase zpátky v přítomnosti, ... A to, že tam byly rozporuplné věci, ke konci přiznali i samotní herci. Podobné chyby pak diváka odvádí od užití si toho příběhu a jeho ztvárnění, protože musí přemýšlet, jak to vlastně je. Vtipně se vyjádřila i jedna paní z publika, když prohlásila, že byla na konci uražena, protože jí znovu slovy vysvětlili to, co pochopila.
I přes tyto nedostatky bylo představení silným zážitkem, nejen díky trefně zvolené hudbě. Asi proto, že s podobným typem divadla se tady v Jihlavě moc často nesetkáme.
an-na